autor:
Mgr. Tomáš Vokáč, Ph.D.
člen pracovní skupiny Wellbeing v rámci Partnerství pro vzdělávání 2030+
Pokud se ocitnete někdy před školou v září, nelze nezaslechnout některé odhodlané rodiče, jak děti „motivují“ k aktivní školní docházce klasickým rčením: „Počkej ve škole, tam tě postaví do latě, tam tě srovnají.“ Což o to, ukazuje se, že škola stále více bude plnit výchovnou a socializační roli, ke které patří i jasná pravidla, chápání povinností a odpovědností, respekt k ostatním, ale ke které rozhodně nepatří zastrašování, nálepkování či dokonce pseudo-vojenská disciplína.
Děti musí chodit do školy rády a vracet se z ní spokojené, uvolněné, s radostí, že se něco nového naučily a byly se svými kamarády v bezpečném prostředí. To je podstata wellbeingu, jehož definicí a implementací do škol se zabýváme již přes dva roky v pracovní skupině v Partnerství pro vzdělávání 2030. Lze ale vytvořit wellbeing žáků a studentů ve školách, pokud wellbeing nepociťují klíčoví hráči ve vzdělávání totiž učitelé, případně dokonce ředitelé? Bezesporu nikoliv.
Wellbeing žáků jde ruku v ruce s wellbeingem učitelů. A s Covidem nastaly učitelům složité časy nejen s přechodem k on-line výukovým nástrojům a dalším obrovským nárokům jako je například práce se změnou, ale především se zjištěním, že se již nemusí primárně starat „pouze“ o studijní výsledky svých svěřenců, ale také o jejich sociální a emocionální wellbeing, ba co více, dokonce o ten svůj.
V nejnovějším výzkumu doktorky Whitehead z kanadské Univerzity Britské Kolumbie (anglicky University of British Columbia – UBC) se ukázalo, že učitelé, kteří praktikovali jasný, klidný a přátelský přístup, tedy plně vědomé učení (tzv. mindfulness teaching), založené na sebeuvědomění a neodsuzujícím přístupu, posilovali také své vlastní zdraví a wellbeing.
Není samozřejmě vůbec snadné zůstat vždy nad věcí, ať již doma, v práci či ve škole. Nicméně většina žáků a studentů ve výzkumu potvrdila, že nejvíc autentický a oceňovaný je ten učitel, který zaujímá klidný postoj (dělá věci klidně a nekřičí), zůstává v každém okamžiku přítomen se svými studenty (pečlivě naslouchá; vysvětluje jasně úkoly; reflektuje jejich nápady; všímá si emocí studentů) a je dobrosrdečný, tedy neodsuzuje, ale naopak vyjadřuje porozumění, buduje důvěru a respekt (snaží se porozumět, jak se cítíš či proč jsi smutný).
Cesta k podobnému přístupu k učení není lehká, navíc v rámci výkonnostního českého školství, ale začátek je třeba hledat v pochopení, přijetí a budování vlastního wellbeingu, laskavosti k sobě samým a v trpělivém naslouchání potřeb žáků a studentů.
Pouze wellbeing učitelů umožní wellbeing žáků a studentů. Je to zásadní cesta k systémové proměně celého vzdělávání.
