S vítězem Global Teacher Prize 2023 Romanem Göttlicherem si o wellbeingu, osobní zkušenosti s depresí, o psychoterapeutickém výcviku povídala Šárka Eisová. Oba jsou pedagogové, výchovní poradci a oba učí na střední škole. Roman na Střední průmyslové škole, Obchodní akademii a Jazykové škole ve Frýdku-Místku a Šárka na Střední průmyslové škole stavební a Obchodní akademii v Kladně. Šárka Eisová je součástí týmu expertek a expertů zabývajících se wellbeingem ve škole v Partnerství pro vzdělávání 2030+ od října 2020, kdy se expertstvo začalo systematicky k wellbeingu scházet. Na podzim roku 2022 spustilo iniciativu Wellbeing ve škole, protože wellbeing je klíčovým prvkem podpory duševního zdraví a současně i nutnou podmínkou pro kvalitní učení a rozvoj osobnosti každého dítěte. V rámci iniciativy Wellbeing ve škole vám přinášíme tento rozhovor exluzivně na našem webu. Ke shlédnutí jako video TADY.
Romane, jsem moc ráda, že jsme se sešli, i když každý na jiné straně republiky a online. Oba jsme učitelé, výchovní poradci a vy jste pro mě velkou inspirací. Naším tématem je wellbeing. Ve všech rozhovorech s vámi, které jsem měla možnost číst, se vždycky objevil. A tím se dostáváme k mojí první otázce. Co se vám vybaví u výroku – wellbeing je když…?
Kdybych to měl říct úplně nejjednodušeji, tak pocit, kdy cítím, že to, co se děje, mi dává smysl. Je to tak, jak má být. Asi to není ani tak o nějakém pocitu radosti nebo štěstí. Ale opravdu o tom, když vidím, že to, co je, že mi to dává hlavu a patu, že mi to dává smysl.
Vidíte ve svém profesním životě smysl?
Teď v současné době ano. Dává mi to velký smysl. Myslím si také, že to není tak, že by hledání smyslu bylo u konce, že se pořád vyvíjí. Ten smysl je v tom, že já cítím, že mě to nějak naplňuje, posunuje. Že mám v životě oblast, která mě zajímá. Smysl mi to dává i v tom, že vidím, že můžu pomáhat druhým lidem se někam posouvat, a z toho čerpám energii, přináší mi to dobrý pocit, že můžu pomáhat druhým lidem dosahovat jejich cílů.
V rozhovorech o wellbeingu, i když ho tak možná nenazýváte a jeho jednotlivých oblastech, mluvíte. Už jste slyšel, nebo viděl to, co iniciativa Wellbeing ve škole vytvořila? A myslíte, že téma wellbeingu je ve školství důležité?
Já jsem strašně rád, že taková aktivita je. Jsem strašně rád, že to je aktivita, která propojuje různé lidi z různých skupin. Infografiku popisující všechny oblasti wellbeingu podle vaší definice mám na nástěnkách vyvěšenou. Přijde mi, že ten široký pojem hezky shrnuje. A nabízí mi v tématu wellbeingu orientaci. Co to vlastně všechno ten wellbeing je. Jakých oblastí se dotýká.
Myslím si, že nejenže wellbeing do školy patří, ale že je její nedílnou součástí a nutnou součástí školy, jak na straně žáků, tak na straně učitelů. První důvod vidím v tom, že čím lepší wellbeing ve škole panuje, dobré školní klima, spokojenost i smysluplnost, tím vyšší je vnitřní motivace žáků. Takže vlastně tím, že pečuji o wellbeing, zároveň pomáhám zlepšovat výsledky žáků. No a za druhé si myslím, že to samé platí i pro nás učitele a učitelky. Někdy mám pocit, že se více mluví o wellbeingu žáků, ale že vlastně nezbytným předpokladem toho je wellbeing učitelů. Protože bez spokojeného učitele budou těžko spokojení žáci. Jsou to prostě záležitosti, které se nedají rozdělit.
Všechno a všichni aktéři ve vzdělávání jsou spojené nádoby. Wellbeing se přelévá mezi nimi. Základem pro dobrý wellbeing ve škole, nebo aby vůbec mohl být, jsou vztahy. A vztahů ve škole je strašně moc! Definice vytvořená expertní skupinou Wellbeing Partnerství pro vzdělávání 2030+ zní: Wellbeing je stav, ve kterém můžeme v podporujícím a podnětném prostředí plně rozvíjet svůj fyzický, kognitivní, emocionální, sociální a duchovní potenciál a žít spolu s ostatními plnohodnotný a spokojený život. Nyní bych s vámi jednotlivé oblasti prošla a zjistila, co pro vás, jako aktéra ve vzdělávání, konkrétní oblast představuje. První nás čeká fyzická oblast.
Fyzická oblast wellbeingu pro mě dlouhodobě znamená 3S: strava, spánek, sport. Fyzická pohoda je nedílnou součástí té psychické. Vlastně zase to jsou spojené nádoby. Když to vztáhnu na nás učitele, tak si myslím že je fajn mít na paměti, že abych dobře fungoval po fyzické stránce, tak bych měl odpočívat. Že je fajn sportovat, dobře se stravovat, to je také něco, co já můžu vnášet jako téma do výuky, včetně tématu důležitosti spánku. Čím víc jsou žáci večer na počítači, na mobilu, tak tím víc to narušuje jejich cirkadiánní rytmy. To je téma, na které se můžeme třeba v občance zaměřovat a se žáky diskutovat. Není to ale jenom o tom, že bych po nich chtěl, aby šli spát proto, aby byli připraveni na prověrku, ale protože prostě vím, že kvalitní a dostatečný spánek zlepšuje zdraví. Je v souladu s tím, jak je lidské tělo nastaveno.
Další oblast wellbeingu je kognitivní oblast, která souvisí se schopnostmi kritického myšlení, řešením problémů a kreativitou. Odráží se ve způsobu zpracování informací, vytváření úsudků a také v motivaci a vytrvalosti k úspěšnému dosahování stanovených cílů. Co se vám vybaví, když se řekne kognitivní wellbeing a škola?
Vybaví se mi nějaká dobrá knížka, nebo přednáška, podcast a potom se mi vybaví zase odpočinek. Pokud mám dobře fungovat po kognitivní stránce, tak potřebuji být odpočatý. To asi máme všichni tu zkušenost, že prostě, když jsem unavený, ve stresu, tak velké rozumové výkony se nemůžou dít. Máme i spoustu výzkumů na to, že stres dokáže hodně snížit úroveň IQ.
Na naší škole vnímám, že teď, když je více studentů, jsou silné ročníky, tak prostor pro ně máme omezený. I přesto vidím jako důležité mít ve škole nějaké zóny klidu a odpočinku. Takové místo může pomoci vytvořit i odpolední kroužek. Místo dedikované k odpočinku, které je zároveň místem neformálního setkávání. Protože už jenom to, že přijdu na místo, které slouží jako odpočinková oblast, už to mi přenastavuje mozek. Dále třeba deskové hry jsou výborná věc. A když to ještě spojím s prostorem, který není učební třída, tak to je ještě o level výš.
Naši studenti zapracovali na tom, aby u nás fungovaly na chodbách relaxační zóny. Tyhle konkrétní věci, mít si kde sednout, lehnout, vnímám jako velmi důležité. Klub deskových her jsme založili také. Jak ostatním pedagogům, ředitelům vysvětlit nebo podpořit myšlenku toho, že relaxační zóny do škol patří? Jak se to daří u vás ve škole?
Dá se dohledat řada studií, které jednoznačně potvrzují nutnost odpočinku. Jeho zásadního významu pro naše kognitivní funkce. Já třeba konkrétně chápu, že na naší škole, máme pořád více a více žáků a potřebovali bychom navyšovat i počty učeben, ale zároveň vidím jako nezbytné mít zóny klidu a odpočinku pro žáky.
Přesuneme se nyní k další složce wellbeingu, a to k té emocionální. Jak je možné o ni ve škole pečovat? Jak se u vás daří tuto oblast ošetřovat?
Za touto oblastí se pro mě skrývá trávení času s lidmi, kteří mi dodávají energii a zároveň taky omezování kontaktu s lidmi, kteří ze mě energii naopak vysávají. Je to i uvědomění si toho, že já na různé lidi reaguji různě. A oni na mě taky. Vidím za tím i to, že o sebe v tomto ohledu musím pečovat. Tím, že se pokusím vyřešit vztah, ve kterém cítím nějaké napětí. Čím víc napětí bude ve vztazích, tím náročnější pro mě bude je udržovat. Napětí mi bude ubírat energii.
O vědeckých konferencích se často říká, že nejvíce se toho vyřeší o přestávkách. Tím se vracím ke kroužku deskových her. Mám pocit, že to se někdy děje s mými žáky. Já můžu mít x hodin občanky, ale když se sejdeme neformálně, ať už s žáky nebo s učiteli nebo všichni dohromady, tak v takovém prostředí “pojďme si zahrát deskovky” najednou budujeme vztahy, něco spolu totiž prožijeme. Jak jste říkala na začátku, wellbeing je o vztazích. Myslím si úplně to samé, to je alfa a omega.
Dostáváme se do další oblasti a tou je duchovní wellbeing, který souvisí s poznáváním a naplňováním smyslu naší existence, hodnotami a etickými principy.
To, co označujete jako duchovní wellbeing, se mi pojí silně s pocitem vděčnosti. Když mám pocit vděčnosti za to, co se děje, co všechno mám. Co mohu udělat a co dělám pro druhé. Bez pocitu vděčnosti se těžko dosahuje nějaké spokojenosti. Každý si to může nadefinovat nějak jinak. Když jsem nějak propojený s lidmi nebo nějak jinak se světem a že záleží na tom, co dělám, co dávám a co přijímám. Takový tip, který se s vděčností pojí a je to doložené vědecky, jsou deníky vděčnosti. Osobně to dělám tak, že si večer sednu a napíšu si tři věci, za které jsem vděčný. A ještě jsem teď četl o upgradu. Navíc se snažím napsat jednu věc, na kterou se těším v dalším dni. I verbalizace toho, co je dobře, co je fajn, se dá naučit. Je to o tréninku, kterým se postupně přenastavují receptory v mozku. Postupně se stane snazší soustředit se na to, za co mohu být vděčný.
Všímám si, že ve školách velmi málo verbalizujeme to, co se daří, co je dobře. Když se studenty řeším nějaké konflikty s jiným učitelem. Ptám se jich, kdy jste třeba učiteli poděkovali za něco? Většinou se ozve, za co? Já navrhuji, no za to, že hodina byla fajn, dobře připravená. Mělo by to fungovat oboustranně my vůči žákům a vlastně i žáci vůči učitelům. Někdy jsme ve školách příliš zaměření na chyby, na hledání chyb. Pokud to dokážeme obrátit a nastavíme se na to, že se zaměříme na pozitivní věci a jde to nacvičit. Když budeme cíleně hledat to pozitivní, nebo to, za co jsme vděční, tak se to najednou začne otáčet a vztahy se výrazně promění k lepšímu. A na vztahy bychom ve školách měli dbát i směrem k rodičům. Protože obvykle se píše rodičům, kdy se stane nějaký průšvih, něco je potřeba řešit. Já sám se snažím tohle změnit a přes Bakaláře jim píšu informace o tom, co se ve výuce, na výjezdu dělo, nebo nějakou drobnou pochvalu, ocenění jejich dítěte.
Tak to je skvělé, tohle já v Bakalářích také směrem k rodičům používám. Například jim po výletě napíšu: „Vážení rodiče, chtěla bych vám poděkovat, že jste mi s důvěrou svěřili své děti na školní výlet, kde jsme zažili to, a to“. Velmi se mi osvědčilo, že jsem rodičům věnovala poděkování. Nyní bych se ráda zaměřila na profesní oblast wellbeingu. Oba jsme výchovní poradci. A výchovní poradci jsou součástí Školního poradenského pracoviště (ŠPP). Myslíte, že ŠPP souvisí s wellbeingem? Co přináší škole, dětem, rodičům?
Školní poradenské pracoviště opravdu je o wellbeingu. Protože ať už je jeho součástí kdokoli, ať už tam je školní psycholog, metodik prevence, všichni pracujeme s klimatem třídy i školy. Velká část zaměření ŠPP je primární prevence. I práce na tom, aby nedocházelo k potřebě trestání ve formě školních důtek a podobně. Za mě je tohle strašně důležité. Navíc když jsou učitelé a učitelky ze školy na tým ŠPP napojení, takže spolupracují na preventivních programech. To vnímám jako velmi důležitou součást školy, workshopy se studenty a učiteli. To jsou už ale nějaké nástroje, které máme k dispozici.
To hlavní, jak mohu působit jako výchovný poradce i učitel na dobré klima ve škole je to, že funguju po celou dobu, co ve škole jsem. Že informace ze sebe nedávám jen těch 45 minut, co jsem se studenty, ale vlastně je to také o tom, jak odpovídám žákům, když po mně něco chtějí. Jak se vztahuji ke kolegům, jak se chovám o přestávkách. Jakékoliv chování vůči kolegům nebo vůči žákům je vlastně nějaká informace a nějaká síla, která klima tlačí do pohodového a nebo nepohodového stavu.
Klima jsou misky vah a naším jednáním se různě naklání. Pracovníci ve školních poradenských pracovištích jsou také učitelé, kteří mají k výuce něco navíc. Ze své praxe vím, jak mi pomáhalo, že jsme měli školní poradenské pracoviště kompletní. Součástí byla školní psycholožka, metodik prevence a dva výchovní poradci a spolupracovali jsme. Sama jsem totiž cítila často veliké přetížení. Velmi mi chybí pro můj osobní wellbeing, aby se o mě někdo dokázal odborně postarat jako o učitelku, navíc v roli výchovné poradkyně. Uvítala bych, aby běžnou součástí na školách byly supervize nebo balintovské skupiny. Co si myslíte, že by nám jako výchovným poradcům pomohlo? Co se pro to dá dělat, aby nás tahle role úplně nesemlela?
To jste otevřela obrovské téma. Je strašně fajn, když učitel má někoho, ideálně mimo školní systém, s kým může vše probírat. Věci, které ho tíží, takže supervize. A pokud ho nemáme, souhlasím, že jsme jako výchovní poradci hodně přetěžovaní (Nařízením vlády č. 75/2005 Sb. mají výchovní poradci snížený počet hodin o dvě hodiny týdně. pozn. redakce). Myslím, že je strašně fajn, když jsou v oblasti profesního wellbeingu nastavené takové vztahy, třeba i přes školní poradenské pracoviště, že můžeme sdílet. Kde můžeme s kolegyněmi a kolegy probírat plusy i minusy. Sdílení toho dobrého i těžkostí.
Často si vyčítáme, když se nám něco nepovede. A jak je to možné, že prostě ten učitel tak dobře učí? Ten je tak v pohodě a já mám pocit, že dneska to bylo strašné. Jsem unavený v hodinách, nedaří se mi. Všichni si to necháváme tak trochu pro sebe a pak nás to ubíjí. Ale já jako vítěz Global Teacher Prize 2023 říkám, že takových hodin mám strašně moc. A že mi pomáhá, když si můžu popovídat o tom, že se mi hodina vůbec nepovedla. Takže sdílení plusů i minusů. Na to navázat supervize, mít nějaké odborníky, na které se můžu obrátit. To si myslím, že by strašně moc pomohlo. I v tom, že by školy i pracoviště dokázaly lépe fungovat, protože by se snížila míra stresu.
Nastalo by i trochu odosobnění od těch opravdu velkých problémů, které třeba potkávají současnou mladou generaci. A my všichni ve škole jsme tomu neustále vystaveni a přítomni, protože minimálně o tom víme, co děti prožívají, co prožívají naši studenti. Zvyšují se psychické problémy a psychické nemoci v populaci teenagerů i dětí. My dospělí jsme toho součástí. Také u učitelů se zvyšuje psychická zátěž a psychické problémy. Takže by bylo potřeba, abychom si to uvědomovali a také s tím nějak systémově pracovali.
Myslím, že nárůst duševních onemocnění souvisí se všemi oblastmi, na které už jsme narazili. Že to není tím, že bychom prostě najednou byli nějací divní, nemocní, a tak. Ale svět, ve kterém žijeme, je tak pestrý, různorodý a podnětů je tolik, že přetíženost je přítomná ve všech generacích. Dříve, když někdo něco nezvládal, nebo měl psychické potíže, tak býval velmi stigmatizovaný. Jo, prostě „on je divnej, je psychouš.“ Nyní jsou přetížení a psychické problémy běžnou součástí současného světa. Myslím, že riziko duševních onemocnění, riziko vzniku depresí není v naší civilizaci vůbec nic neobvyklého. Podobně jako, když někdo žije v polární oblasti, je vystaven zvýšenému riziku omrzlin. Tak my jsme v západní společnosti vystaveni zvýšenému riziku duševních onemocnění.
Jak pracovat s tím, aby duševní onemocnění, deprese, úzkosti nebyly ve společnosti stigmatizovány? Jak začít? Můžete nabídnout svou zkušenost, jak odtabuizovat tuto oblast?
Děkuju za tenhle dotaz. Já mám osobní zkušenost s tím, jak s duševním onemocněním pracovat. Souhlasím, že dříve bylo obrovské tabu mít nějaké psychické problémy. Dneska už se to mění, ale pořád je stigmatizace duševních onemocnění velká oproti tomu, když je někdo nemocný fyzicky, když si zlomí ruku nebo nohu. Přístup k psychickým onemocněním je takový, že nositel si to raději nechá sám pro sebe, protože ostatní ho kvůli duševnímu onemocnění vnímají jako nějak nedostatečného. A myslím si, že je strašně fajn, když někdo sdílí, třeba jako já, svůj příběh.
Když jsem byl ve věku žáků, které teď učím na střední škole, tak jsem procházel těžkými depresemi. Byl jsem dokonce hospitalizovaný v psychiatrické léčebně. Bral jsem léky, chodil jsem na terapie. Není to něco, čím bych se chlubil v běžném rozhovoru. Sdílím svůj příběh se žáky nebo lidmi, kteří se mě na mou zkušenost zeptají, tak jako teď vy. Také ho sdílím s lidmi, kteří mají nějaké psychické problémy. Protože si myslím, že to může být osvobozující a nadějeplné vidět, že člověk může mít těžkosti v oblasti duševního zdraví, že se to stává. A že když na tom pracuje, může dojít k posttraumatickému růstu. Někdy ve srandě říkám, hele, dívej se, v osmnácti jsem byl v psychiatrické léčebně, ale teď to se mnou není až zas tak špatné, no ne? Můžu být příkladem toho, jak se taková situace dá změnit, jak je možné díky jejímu překonání, vyrůst.
Děkuji vám, že jste svůj příběh ochotný s námi sdílet. Osobní zkušenosti a sdílení příběhů jsou podle mě ta nejlepší metoda pro osvětu. Když jsem měla operované koleno, tak jsem i s berlemi tělocvik učila. Tedy ve chvíli, kdy už jsem mohla chodit. Nikomu to nepřišlo divné. Děti cvičily, všechno fungovalo a přitom já jsem měla ortézu přes celou nohu a cvičit jsem nemohla. Ale s tím, co není vidět, je to složitější. Měla jsem kolegyni, která měla psychické potíže. Rodiče i některé děti řešili, že chodí na psychiatrii a je psychicky nemocná. Tři měsíce nebyla ve škole a teď najednou bude učit naše děti? Jenže odborná pomoc všechno stabilizuje a může vyřešit spoustu věcí. Prostě to bylo tak, že těžkosti se u ní hromadily a ona včas nepoznala, že takhle to dál nejde, a tak přišla nemoc. Stejně jako se utrhl vaz v mém koleni, když jsem ho dlouhodobě přetěžovala.
Člověk, který si projde takovou zkušeností, je pak mnohem více citlivý ke svému okolí. Potom dokáže s druhými lidmi řešit problémy z oblasti duševního zdraví, prevenci duševních onemocnění. To, že si to člověk zažije a náročné období zpracuje, tak vlastně potom může mnohem lépe pomáhat druhým. Takže já osobně téma wellbeingu a vůbec psychické pohody, duševních onemocnění vzhledem ke své vlastní zkušenosti vnímám jako velmi důležité. Vím, jaké to je myslet si a žít, že svět je úplně na nic a život je úplně na nic a že nemá cenu. Ale vidím i ten protipól. Nyní vnímám, jak je svět úžasný a jak jsem strašně rád, že žiju a jsem vděčný za svou životní cestu, kterou jsem si prožil. Myslím, že bych si bez své zkušenosti s depresí a následným uzdravením, nevšiml spousty věcí u studentů.
Prošel jste navíc terapeutickým výcvikem. Můžete ho nyní ve škole zúročovat? Jak vám pomáhá nebo jaký vliv má psychoterapeutický výcvik na váš učitelský wellbeing? Je pro učitele dobře tím projít, doporučil byste ho pedagogům?
Absolvovat psychoterapeutický výcvik považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Vzhledem k vlastní zkušenosti s depresí jsem už tehdy věděl, jak terapie mohou být velmi nápomocné. To byl první důvod pro mé rozhodnutí psychoterapeutický výcvik absolvovat. V té době jsem neučil. Měl jsem fitcentrum a vlastně zjišťoval, že když pracuji s klienty, tak je to jednak práce s fyzickou stránkou, ale stejně tak s tou psychickou. Takže ten druhý důvod byl prozkoumat, jak funguje motivace, proč se někdo rozhoduje takto a druhý jinak. Těšil jsem se, že se dozvím ještě něco o level výš, že propojím znalosti o tělu, mysli i duši.
S návratem do školství čím dál tím víc cítím, jak se moje terapeutická zkušenost zúročuje. Protože psychoterapeutický výcvik je sebezkušenostní. Člověk pozná mnohem více sám sebe a spoustu věcí během výcviku zpracuje. Ve škole mám spoustu rolí a pro žáky můžu být pozitivní nebo i negativní autorita. Co když má žák z minulosti špatnou zkušenost s autoritami. Nepoužívám něco konkrétního z psychoterapeutického výcviku. Nebo takhle, myslím si, že se stal nedílnou součástí mého fungování, ať už se žáky, kolegy, nebo s rodiči. Mám mnohem více zpracované to, jakým způsobem komunikuji. Když nastane nějaký zádrhel, když mi někdo vadí a podobně. Tak se sebe ptám, proč mi ten člověk vadí? Proč někdo na mě reaguje podrážděně? Já to nechápu, vždyť jsem mu nic neudělal. Takže si mohu zvědomovat to, čemu se říká přenos nebo proti přenos. Nějaká forma sebezkušenosti si myslím, že je pro učitele naprosto neocenitelná.
Pro mě jste krásně pojmenoval, jak vám to zapadá dohromady. Že by měla být rovnováha mezi fyzickým a psychickým. Ne, pracovat na jednom, a to ostatní upozaďovat. Myslím, že třeba i ve škole přeceňování znalostního učení nebo zatracování některých metod a nebo vyzdvihování pouze jedné cesty a jednoho směru je velmi nezdravé až škodlivé. Je krásné zažít nějaký wow efekt a pocit štěstí. Ale wellbeing je pro mě, když je vše v rovnováze. Jak to máte vy? Je pro vás lepší velký kontrast v prožívání – nahoru, dolů, taková houpačka, anebo větší stabilita a stálost? Mě teď víc, a přisuzuji to i svému věku, vyhovuje stálost.
Víc oceňuji rovnováhu na své cestě. Myslím si, že nějaké výrazné zážitky, že jsou krásnou součástí života. Takové hezké bonusy, na které se potom můžeme třeba zpětně obracet. Jsou to takové třešničky na dortu. Ale teď už to mám tak, jak jste říkala, že to není honba za zážitky, ale nějaká plynulá cesta, která je okořeněná pěknými, výraznými okamžiky.
To by byl krásný konec, ale já vás ještě chvíli zdržím. Máte nějaké doporučení pro kolegy a kolegyně ve školách, vzhledem k tomu, co všechno jste zažil? Jak zařadit wellbeing do svého života? Co byste vzkázal, proč stojí za to zkusit wellbeing? A implementovat ho do škol a chtít ho tam a pracovat na něm. Co je ten důvod, proč ano, že to nebude další školní předmět, že nás to jen nezatíží.
Myslím si, že vlastně na každého funguje trošku jiná odpověď. Já bych to možná pojal hodně pragmaticky a veskrze prakticky, že prostě vědecky je naprosto jednoznačně prokázáno, že zlepšování nějakého klimatu, práce na wellbeingu, spokojenosti, pozitivně koreluje se školním výkonem, se zdravím. I když si někdo myslí, že to je nějaká práce navíc a zpočátku to tak může být, nebo pochybuje, jestli to má vůbec smysl. Tak ale pokud chci zlepšovat chování žáků, pokud chci zlepšovat soudržnost sboru, pokud chci zlepšovat komunikaci s rodiči, tak wellbeing mi v tom velmi pomůže. Vnímám ho jako praktický nástroj ke zlepšování se ve všech oblastech ve škole. Není to jen o tom, buďme spokojení a jenom se smějme. Wellbeing je o zkvalitňování všech oblastí života každého z nás – dětí, mladých lidí, učitelů i rodičů.
Moc vám děkuji nejen za to setkání, ale i za to, že jste nám věnoval svůj čas, svoje zkušenosti. Pro mě to byl velmi přínosný rozhovor. Děkuji vám za něj.
Bylo to úžasné, osvěžující a velmi inspirativní.
Mám to tak stejně, pane kolego.
Celý rozhovor ve video podobě je ke shlédnutí TADY.
Inspirativní odkazy: Čerstvá studie o relaxačních zónách na univerzitách TADY Studie o vlivu třídního prostředí na žáky TADY.
