Pracovní skupina Wellbeing v Partnerství pro vzdělávání 2030+ se v posledních měsících věnuje kromě jiného také tématu wellbeingu samotných učitelek a učitelů.
Od ředitelek a ředitelů, kteří wellbeingu na svých školách věnují systematickou pozornost, sbíráme konkrétní příklady opatření na úrovni celé školy směřující ke sborovnám i studujícím.
Ve spolupráci s Učitelskou platformou získáváme na sociálních sítích konkrétní tipy od učitelek a učitelů pro podporu jejich osobního wellbeingu.
K základním dovednostem v 21. století patří vědomá péče o naplňování vlastních potřeb. Jen tak totiž vyučující mohou čelit všem změnám a výzvám, které současná doba přináší. Jen učitelky a učitelé, kteří jsou sami motivovaní, mohou inspirovat a motivovat své žákyně a žáky.
Inspiraci, jak v praxi přistupovat k wellbeingu ve škole, můžete načerpat právě z následujícího rozhovoru, který vznikl pro měsíčník Řízení školy. S ředitelkou Libuší Daňhelkovou ze ZŠ Kořenského na pražském Smíchově si povídala Radka Hrdinová, mediální koordinátorka Partnerství 2030+.
Základní školu Kořenského na pražském Smíchově si pro své děti často vybírají cizinci, chodí sem také řada žáků ze sociálně znevýhodněných rodin. Ředitelka Libuše Daňhelková pro ně systematicky vytváří prostředí, které splňuje zásady wellbeingu. „To znamená, že je nám někde dobře. Nedá se to ale jednoduše pojmenovat jako pohoda. Je to stav, kdy člověk rád koná, má nápady, je tvůrčí, aktivní. Prožívá to, čemu se říká flow,“ vysvětluje Libuše Daňhelková. Základem je pro ni školní poradenské pracoviště, které poskytuje péči zhruba čtvrtině žáků školy.
Dá se stavu „flow“ dosáhnout i bez wellbeingu?
Myslím, že za určitých okolností se to dokázat dá. Byli lidé, kteří třeba přežili koncentrační tábor a přitom dokázali být tvůrčí. Z mého pohledu to byli mistři oboru, jak hledat život v sobě. Museli být ohromně silní a tu sílu si museli odněkud přinést.
Nemusíme ale jít do takového extrému, my dospělí lidé zvládáme pracovat pod tlakem. Jestliže se však máme naučit něco nového, snažíme se budovat nějakou dovednost, návyk nebo postoj, bylo by fajn dělat to v dobrých podmínkách a teprve poté to zdokonalovat tím, že to zvládneme i pod tlakem. Takže ano, jde to i bez wellbeingu, ale výsledky nejsou takové.
V diskuzích o důležitosti wellbeingu ve vzdělávání se občas objevuje argument, že škola má děti učit překonávat překážky, a ne jim vytvářet pohodu.
Stoprocentně, jde ale o to, jaké překážky má před děti stavět. Učení se něčemu novému je překonávání překážek samo o sobě, jako učitel nechci přidávat další překážky k těm, které potřebují děti naučit překonávat. Když bude žák prožívat nepohodlí, místo na učení soustředí energii a pozornost na to, aby zmenšil nebo přerušil to nepohodlí. Pokud se mají v žákově mozku vytvářet nová spojení, je k tomu potřeba aktivovat myšlení – a to nejde ve strachu nebo ohrožení. Když je při učení – tedy při překonávání překážek – pohoda a emoce jsou spíše pozitivní, děti si zapamatují víc. A nejen zapamatují, ony víc objeví, vytvoří, vzájemně se naučí.
Co to z pohledu ředitelky školy znamená, vytvářet podmínky pro wellbeing pro každou žákyni a každého žáka, ale také pro učitelky a učitele?
Začínám od základů, aby se dalo ve škole učit, potřebuji k tomu materiální podmínky. Nejsou možná nejdůležitější, ale mají dopad do dalších oblastí wellbeingu. Představte si třídu prvňáčků, kteří nemají uspokojenou potřebu osobního prostoru, nemají kolem sebe dost místa. Začínají se postrkovat, vznikají drobné boje. Když se to bude opakovat každou přestávku, budou někteří z nich v napětí, a to také znamená, že v hodině nebudou soustředění na učení. V tu chvíli jim můžete nabídnout skvělé pomůcky, ale protože mají méně prostoru, než potřebují pro svůj wellbeing, chybí jim soustředění, nejsou vyladěni emočně, neprobíhá u nich učení – tedy vidíme vliv minimálně na emoční a kognitivní oblast.
Platí to samozřejmě i pro učitele, protože atmosféra, kterou máme uvnitř my dospělí, se dobře přenáší do třídy. A náš úkol, kdy jsme ve službě jako učitelé, je přinášet do třídy dobrou pracovní atmosféru. Když učitel nebude mít z čeho brát, zdroj dobré atmosféry ve třídě vyschne. Proto se snažím, aby i moji kantoři a ostatní zaměstnanci mimo jiné měli dostatečný prostor nebo potřebné materiální podmínky. V mém i jejich zájmu je, aby byli sociálně i emocionálně v pohodě.
My jsme zvyklí věci kolem sebe „škatulkovat“, ale ono to tak není, jednotlivé „složky“ wellbeingu nejsou oddělené. Emoce jsou odrazem toho, co prožívá tělo, mají v něm svůj prvopočátek. Proto vedu své kolegy k tomu, aby odpočívali, nepracovali zbytečně o víkendech, nezatěžovali se dalšími činnostmi, aby byli v pořádku psychicky i zdravotně. Jako učitelé jsme ve škole ve službě pro děti a potřebujeme chodit do práce s čistou hlavou. Duševní zdraví je důležité, i proto si pěstuji své školní poradenské pracoviště.
To se ale věnuje spíš dětem, než učitelům.
Je to tak, věnuje se více žákům než učitelům. Nicméně i ta práce pro pedagogy i rodiče tam probíhá. Když máme dobré školní poradenské pracoviště, nemusí třídní učitel řešit, co patří k práci metodika prevence a školního psychologa. Jsou tam další lidé, kteří mu pomohou nést tíhu toho, co se děje ve třídě, a třídní učitel si nechává hlavně vzdělávací proces a záležitosti třídy, na které nepotřebuje odbornost psychologa nebo preventisty.
Pociťujete ve škole dopady dlouhého lockdownu na duševní zdraví dětí?
Během covidu mě naše paní psycholožka požádala, jestli bych jí mohla zvýšit úvazek, a tak jsem to udělala. Najednou se totiž začaly objevovat zásadnější případy než drobné potíže typu „nikdo se se mnou nekamarádí“ a jak si s tím poradit. Nešlo přitom jen o děti, i dospělým najednou práce hrozně ztěžkla, i oni se s tím potřebovali vyrovnat. Naše poradenské pracoviště mělo rozvrh nastavený tak, aby byl na telefonu někdo přes den, odpoledne i večer, aby děti mohly volat, kdykoli na ně přišel smutek. A skutečně to využívaly.
Kolik dětí vaše školní poradenské pracoviště využívá?
Ke školní psycholožce chodí přes 70 žáků na nějakou opakovanou péči. To je přibližně čtvrtina školy. Další spolupracují s preventistou a výchovnou poradkyní. A samozřejmě s nimi spolupracují také dospělí…
Takže nejlepší cesta, jak dostat wellbeing do tříd, je opečovávat učitele?
Rozhodně. Wellbeing musí prostupovat celým systémem, ale tak jak je vedení školy srdce, které pumpuje, přes školní podpůrné pracoviště a kantory, kteří fungují jako cévy, se rozvádí až do vlásečnic, do každé třídy, ke každému dítěti. Když to na jakékoli úrovni nefunguje, selhává celý systém. Už máme vyzkoušené a víme, jakou podpůrnou práci v systému potřebujeme, aby učitelé nevyhořeli. Školní psycholožka pracuje i s učiteli, jsou zvyklí za ní chodit, pořádá pro ně „kafárny“, kde mohou neformálně sdílet. Snažím se, aby učitelé mohli relaxovat – dvakrát do roka organizuji společný výlet, kde není moc teambuildingových aktivit, ale prostor pro relaxaci, kde si mohou promluvit v jiném prostředí.
Abychom mohli přinášet dobro dětem, protože to je naše služba, musíme na tom být sami dobře. Když mám osobní problémy, nějaký smutek, je moje svatá povinnost nechat to v ředitelně. Když je to potřeba, zavřu na chvíli obojí dveře a trochu si zanadávám, ale k dětem potřebuji dojít naladěná tak, abych jim mohla nabídnout radost z poznávání a ze vzájemna ve třídě.
Jak to máte zorganizované?
Moje ŠPP tvoří dvě triády, jedna je spíš preventivní a druhá je spíš inkluzivní. Preventivní triáda se donedávna skládala ze školní psycholožky, metodika prevence a sociálního pedagoga. Na rozdíl do psycholožky metodik prevence řeší problémy, které se odehrávají na úrovni skupin nebo tříd, jde především o vztahovou prevenci, řeší když přeroste do počátečních stádií šikany. Sociální pedagožku jsme měli financovanou ze šablon, což není na věky, takže si našla jiné uplatnění.
Byli jsme v téhle práci tak trochu průkopníci, hledali jsme, jak její možnosti nejlépe využít, spolupracovali jsme s nadací Sirius, která pomáhá se zaváděním sociálních pedagogů. Zabývala se u nás především sociálně slabými žáky, romskou menšinou. Podnikli jsme i spanilou jízdu na schůzku romského občanského sdružení a pak nám někdo od nich dělal supervizní setkání, abychom věděli, jak s nimi lépe komunikovat. Přece jen jsou založení trochu jinak než většinová populace i než cizinci. Zjistili jsme, že mají rádi přímé jednání, že snesou i určitou „přísnost“, ale potřebují, aby jim člověk věnoval pravidelně pozornost. Třeba rozhovory s rodiči museli být pravidelně, jakmile jsme to „pustili“ a řekli že stačí, aby přišli třeba jednou za měsíc, nestačilo to.
Tam jsme si hodně pomohli, protože jejich třídní učitelé a vyučující předmětů se pak mohou víc věnovat vzdělávání a na to, aby žák byl podpořen rodinou a na získávání dalších dovedností jsme měli sociálního pedagoga.
A ta druhá triáda?
Tam je základ výchovná poradkyně. Ta velí celému hejnu asistentů, které mám skoro pro každou třídu. Máme tu ke 20 procentům cizinců, o které se stará koordinátorka pro inkluzi žáků s odlišným mateřským jazykem (OMJ). Ohromná výhoda teď je, že máme učitelku češtiny jako cizího jazyka, která je Ukrajinka. Dříve u nás byla zaměstnána jako dvojjazyčná asistentka pedagoga, ale protože má učitelské vzdělání a nostrifikaci, mohli jsme ji povýšit do učitelského stavu. Zároveň působí jako koordinátorka pro děti z Ukrajiny, tlumočí, překládá příručku o škole. Platí u nás přitom zásada, že třídní musí vědět, co se děje ve třídách, on všechno koordinuje, dává dohromady všechny nitky. Ale není na to sám.
Zmínila jste šikanu. Jak postupujete v takových situacích?
Snažíme se je řešit tak, aby dítě nebylo zahnané do kouta, i když se nechová dobře, aby i pro něho byla nějaká cesta, možnost se ze situace něco naučit a posunout se dál, do jiné role. Sestavujeme pro ně plán, u starších dětí chceme, aby se na něm samy podílely. Před prázdninami se nám v jedné třídě vylila menší šikana, už to bylo v první fázi. Třídní učitelka se dohodla s metodikem prevence, že si kluci udělají výchovný plány, ale že si ho napíšou sami. Plány s nimi každý týden vyhodnocovala a oni věděli, že už si vysloužili dvojku z chování, ale když to nebude horší, tak příští rok pojedeme od začátku.
Co si do toho plánu napsali?
Dali si tam nějaké kognitivní cíle, zlepšit si známky, ale také že se budou k tomu dotyčnému kamarádsky chovat a jak to vypadá. Také jak budou řešit, když je bude štvát – že se budou tvářit, že tu není. Nemusí se s ním bavit, ale nebudou ho pronásledovat. U tří ze čtyř viníků se to podařilo, mohli jsme je pochválit, že splnili plán, i šikanovaný žák to potvrdil. Zdá se mi, že když je to takto transparentní, děti vnímají, že máme snahu být spravedliví, a to přispívá k jejich spokojenosti.
Vraťme se k wellbeingu. Existuje podle vás univerzální návod, jak ho ve škole „zařídit“? Nebo jsou podmínky každé školy natolik odlišné, že si svou cestu musí každý ředitel najít sám
Tohle je velmi těžká otázka, zdržuji se toho, dávat někomu návody. Mluvit můžu jen o tom, jak to děláme u nás. Potřebujeme být neustále vědomí a v komunikaci, potřebujeme vědět, kde je v systému naše místo. Mimo jiné i proto, aby děti věděly, kam se mohou obrátit. Já jsem z povahy systematická a myslím, že systém a řád je potřeba, v něm pak může existovat svoboda a wellbeing.
Podle čeho se pozná, že se wellbeing škole daří?
Podle toho, že do školy všichni rádi chodí, že se děti do školy těší, těší se na dobrodružství poznávání světa, sebe sama, toho, jak se dělá kamarádství. To je přece podstata lidství, že umím vycházet s lidmi, a právě to se máme na základní škole naučit. Oproti tomu není až tak důležité, jak nebo jestli vyřeší rovnici o dvou neznámých. Důležité je, že se učí překonávat překážky, poradit si s problémem a říct si o radu, když je to potřeba. Wellbeing je předpoklad, aby to fungovalo. Já u nás ve škole už vnímám, jak do sebe jednotlivé střípky zapadají. Když se dětí ptáme, co by potřebovaly, aby se jim lépe učilo, neříkají, že by chtěly zrušit známky nebo testy, ale že by se chtěly naučit ještě jiný typ úloh nebo chtějí vědět víc o tom, jak se připravit na přijímací zkoušky. Samozřejmě to tak není vždycky, ale když se to daří, přicházejí takové svaté okamžiky, kterých si člověk váží.
Co je největší překážka?
Lidský předsudek, malost, škatulkování. Když dítě slyší, že z něj nikdy nic nebude, protože je … nějaké.
A co vám pomáhá?
Je důležité se na děti dívat jako na plátno, na které ony samy tvoří svůj obraz. Samozřejmě se všechno nepovede, ale to nevadí, dá se to přemalovat. Odvaha a naděje jsou základní prvky pro to, aby se dítě mohlo rozvíjet, posouvat. K tomu potřebuje bezpečné prostředí. Systém, který ve škole vytváříme, je kostra, která dětem poskytuje bezpečí k růstu a rozvoji. A my je k tomu zaléváme inspirací a důvěrou.
Upravená zkrácená verze rozhovoru vyšla v Řízení školy.
