V mnoha dnešních třídách, zejména u mladších žáků, je možno slyšet heslo „Chyba je kamarád“.
Přiznám se, že ve mně právě tato slova vyvolávají rozporuplné pocity. Koho považuji za kamaráda? Toho, s kým se třeba ráda zasměji, baví mě trávit s ním čas a je ochoten mi pomoci, když to potřebuji. Nevím, zda to pro mě splňuje chyba. Klidně bych se bez chyb ve svém životě, na rozdíl od kamarádů, obešla, byť je jasné, že to není reálné. Na druhou stranu jsem ráda, že se ve školách pomalu učíme nedělat z chyby malou tragédii.
Dovolte mi sdílet dva reálné příběhy.
Příběh první.
V primě osmiletého gymnázia se v jedné hodině českého jazyka probralo rozlišování vidu dokonavého a nedokonavého u sloves. Vojtěch v tu dobu možná myslel na Pána prstenů nebo epizodu z Hvězdných válek, každopádně rozlišení nepochopil. Následující dny psala Vojtěchova třída každou hodinu českého jazyka pětiminutovku. Dostali dvacet sloves a u nich měli žáci rozlišit vid dokonavý a nedokonavý. Za každou chybu byl stupeň dolů. Paní učitelka ale už látku znovu nevysvětlovala, oznámkovala pětiminutovku a čekala, až žáci učivo zvládnou tak nějak sami nebo s rodiči. Ale Vojtěchovi rodiče měli zásadu, že pokud se děti samy neozvou a nepožádají o pomoc, tak se do známek nebudou plést. Vojtěch se sice postupně zlepšoval, ale na jinou známku než pětku, to „nezvládal“ asi čtrnáct dnů. Takže si dovedete představit, že si průměr známek docela pokazil a do konce pololetí mu to vyšlo na vysvědčení na trojku z češtiny. Ne, že by to byl takový problém, ale …
Příběh druhý.
Pátý ročník a hodiny matematiky. Leontýna na rozdíl od svých spolužáků stále nechápe úlohy na zlomky. Z písemek by pokaždé dostala pětku. Ale Leonka má jinou paní učitelku. Ta pozoruje, že Leonce zatím stále chybí porozumění, písemky jí tedy opraví a rozebere je, ale známku dívka nedostane, naopak dostává jiné typy úloh než zbytek třídy a občas s ní paní učitelka pracuje individuálně, když ostatní řeší pokročilejší úlohy. Uplyne několik týdnů, Leonka stále ze zlomků nedostane ani jednu známku. Pak jednoho dne věci do sebe zapadnou a žákyně „se chytí“. Od té doby není sice v řešení úloh se zlomky ta nejlepší a nejrychlejší, ale učivo zvládá a na konci pololetí jí známka z matematiky vysvědčení nekazí. Leontýna si věří, ví, že když se bude snažit, tak jí paní učitelka vždy nabídne dopomoc nebo se poradí se spolužáky, matematiku má za oblíbený předmět a může v ní pokračovat dál …
Tyto příběhy mi velmi uvízly v paměti, dobře totiž ilustrují dva různorodé přístupy učitelů. V tom prvním je chyba něco, co je nutno „potrestat“ – ideálně snížením známky. Dále se s ní nepracuje. Ve druhém není chyba kamarád, ale je to upozornění, že žákyně ještě učivo zcela nezvládá a že je potřeba na něčem konkrétním zapracovat. Paní učitelku ten druhý přístup určitě stál více času, energie a přemýšlení, ale Leonka z chyb získala určitě větší užitek než Vojtěch.
Chyba se stala spíše takovým kritickým přítelem, se kterým stojí za to strávit o něco více času.
V opravdovém slova smyslu není chyba doslova kamarádem. Školní chyby jsou nepřesnosti a nedostatky v žákovském výkonu, a pokud zobecníme, tak v našem jednání, myšlení nebo rozhodování a mohou mít negativní důsledky. Nemám ráda takové to, „když jsi chirurg nebo dispečer letového provozu, tak si chybu dovolit nemůžeš“. Za prvé to není pravda, i tito odborníci občas chyby udělají, za druhé prochází podobné profese velmi precizním tréninkem, mají k dispozici trenažéry, modely apod. Řidiči záchranné služby například jezdí pravidelně na polygon nacvičovat jízdu ve smyku a za dalších nepříznivých okolností. S chybami se prostě počítá a pravidelným školením se je všichni snaží eliminovat. Rozhodně za ně na školení nedostává nikdo dospělý pětky, byť je pravda, že můžete při troše smůly přijít o řidičský průkaz nebo jiné oprávnění.
Chybu občas udělá každý z nás. A tyto chyby mohou způsobit škody, ztráty nebo problémy, proto se obecně snažíme minimalizovat jejich výskyt. Ve škole ale určitě k žádným tragickým problémům dojít nemůže.
Ale. Ne vždy se dokážeme z našich chyb poučit sami bez pomoci. Opět bych ilustrovala na konkrétním příběhu, tentokrát mém vlastním. V pokročilé dospělosti jsem se začala učit jako úplný začátečník hrát na klavír. Na začátku jsem neuměla ani basový klíč. Neměla jsem čas chodit pravidelně do hodin klavíru, tak jsem si zaplatila online kurz. Pečlivě jsem sledovala výuková videa a podle nich se krůček po krůčku učila zvládat taje tohoto krásného nástroje. Některé chyby jsem si dokázala najít sama a také je sama vylepšit. Jednou za měsíc je součástí kurzu i možnost nahrát svou hru na video a poslat lektorce ke zpětné vazbě.
A nyní jsem u jádra věci. Když se člověk učí tak komplexní dovednost, jakou hra na klavír bezpochyby je, musí sledovat spoustu věcí – intonaci, kvalitu úhozu, nezávislost pravé a levé ruky, dynamiku, rytmus, pomlky a další a další. Když pak dostanu zpětnou vazbu, nedostanu pětku nebo dvojku. Dostanu velmi konkrétní rady, co zlepšovat a jak to mám udělat, abych se zlepšila. Nepomohlo by mi totiž, kdyby mi lektorka řekla, že jsem „udělala deset chyb v úhozu, špatně šlapala pedál, a ještě občas hrála mimo rytmus. Byť i taková zpětná vazba by mi nějaký užitek přinesla, jsem opravdu vděčná za to, že dostanu vždy naprosto konkrétní radu, co, kde přesně a jak zlepšit. Důležité je to „jak“. Lektorka mi dá tipy na procvičování a já se pak podle nich řídím (nebo taky neřídím, jako to dělá jedna moje online spolužačka 😊). A díky té konkrétní zpětné vazbě taky dokážu dělat rychlejší pokroky. V červnu letošního roku jsem se dokonce odhodlala a šla poprvé v životě zahrát na živý koncert dospělých studentů téhle klavírní školy. Mým cílem nebylo zahrát skladbu bez chyby, to jsem věděla, že pro mě není reálné, mým cílem bylo vůbec překonat trému a dokázat zahrát před cizími lidmi. Překonala jsem sama sebe, a to mi přineslo radost. Kdyby to bylo na známku, určitě bych neměla vyšší motivaci.
Myslím, že žáci to mají podobně. I oni jsou rádi, když překonají sami sebe a zvládnou něco, co je pro ně obtížné. A učitelé jsou ti, kteří jim v tom mohou pomoci.
Dětem tak můžeme ponechat to poněkud zjednodušující heslo, že „chyba je kamarád“, ale my učitelé a vzdělavatelé obecně bychom měli vnímat širší souvislosti jako to, že promyšlená práce s chybami by měla být integrální součástí naší práce, zvláště pokud usilujeme o využívání formativních přístupů. A měli bychom dělat vše pro to, aby průběžné využití chyb sloužilo k podpoře žáků při dosahování jejich vzdělávacích cílů.
Autorkou textu je Ing. Dana Pražáková Ph.D., která v Partnerství pro vzdělávání 2030+ zastupuje prostřednictvím pracovní skupiny Wellbeing Českou školní inspekci.
Text vyšel v srpnovém čísle Učitelského měsíčníku:
https://www.rizeniskoly.cz/casopisy/ucitelsky-mesicnik/chybami-se-clovek-uci.m-11287.html
